Z temnoty ke svobodě – Jak najít sílu, jít vstříc svému štěstí [ROZHOVOR]

» Pokud se vám překlady a moje tvorba líbí, zvažte prosím podporu ve formě daru. Děkuji. ♥ Podpořit Otevřisvojimysl.cz

Ve zkratce
Nový rozhovor na téma, jak převzít kontrolu nad svým životem, přestat se vyhýbat tomu nepříjemnému a jít naproti svým snům a vizím. Lauren Stewart je koučka a cestovatelka, která před několika lety svůj celý život obrátila vzhůru nohama, když si uvědomila, že nežije tak, jak chce... rozhodla se jít vstříc svému štěstí, což jí umožnilo zažívat více toho, co chce, a pomáhat s tím i druhým lidem.
  •  

David: Ahoj všichni, tady David a mým dnešním hostem je Lauren Stewart. Lauren je koučka, co pomáhá lidem udělat v životě průlom, překonat jejich omezující přesvědčení, naučit se, přijímat plně svoje emoce, a vést svobodný život. Lauren před pár lety udělala velkou změnu, a nyní ukazuje lidem, jak udělat to stejné v jakékoliv oblast, kde se cítí být zaseknutí. Lauren, děkuji, že jsi tady, a vítej.

Lauren: Skvělé. Děkuji.

David: Potkali jsme se před pár lety, kdy jsi mi pomohla s nějakými problémy, kterými jsem procházel, a od té doby jsi udělala docela velký kvantový skok, ke kterému se později dostaneme, ale nejprve se tě chci zeptat, co pro tebe znamená průlom, a jak pracuješ s lidmi?

Lauren: Dobrá, takže průlom… a děkuji. Průlom je v podstatě to… když se odpoutáš od pocitu viny a studu. Když zažiješ moment, kdy opravdově ve svém bytí si uvědomíš nějakou svoji pravdu, která ti dodává sílu. Obvykle to zahrnuje, že se odpoutáš něčeho hodně omezujícího nebo něčeho, co ti bere sílu. To je podle mě průlom.

Cokoliv, co vede k novému uvědomění toho, kdo jsi… může to být nějaká malá věc, která ti docvakne, nebo to může být zásadní věc, kdy si něco uvědomíš, řekněme z traumatu z minulosti, kvůli čemu jsi celý život něčemu věřil, co si najednou uvědomíš. To jsou nejlepší průlomy, protože vedou k největší změně a řeší spoustu utrpení. Co byla druhá otázka? Jak pracuješ s lidmi… Ještě tedy o průlomu… myslíš si, že to musí být něco velkého? Lidé si můžou říkat, že ke změně musí udělat nějaký zásadní průlom. Musí to být něco velkého? Viděla jsem všechny různé formy průlomů. Někdy ti docvakne nějaká malá věc jako…

Nojo, když se to tehdy stalo, cítila jsem se kvůli tomu takto, a to je ten stejný pocit, který mám teď. Co když to s tím souvisí? Nebo… I třeba když rozpoznáš nějaký vzorec. To jsou skvělé průlomy. Nemusíš hledat hluboko, aby sis všiml… Páni tento vztah… obvykle je to ve vztazích. Co tyto moje vztahy mají společného? Taková uvědomění jsou hodně hezké průlomy, které lidi hodně posouvají dopředu. Hodně si toho o sobě uvědomíš. Páni, tohle je můj typ nebo tohle se vždy děje… co mi to ukazuje o mých potřebách?

David: Takže ty velké průlomy, o kterých lidé obvykle mluví… k těm velkým obvykle vedou malé průlomy, souhlasila bys?

Lauren: Ano, vždy jde o řadu menších. Takto je to u mých klientů… že si všimneš jednoho vzorce, pak si uvědomíš, jak se ti projevoval v životě a jak tě omezoval. Průlom je vždy o tom, přejít z něčeho špatného do něčeho lepšího. To je podle mě ten zásadní rozdíl. Jde o určité uvědomění. Obvykle jde o řadu malých, pak přijde velký průlom, a pak další řada menších, a pak další velký. Průlomy také mohou být duchovní. Ani ne osobní… Když sedíš venku a díváš se na hvězdy a říkáš si: Páni… jednou jsem zažila takový zvláštní průlom, kdy jsem byla v Kalifornii, dívala se ven z okna a říkala si: Moje mysl mě tak nudí.

Nevím, jestli jsi to někdy zažil. Nikdy sis neřekl: Potřebuji nové myšlenky! No tak, vesmíre! Dívala jsem se na noční oblohu, tak jak ráda dělávám, a řekla jsem vesmíru, stanovila jsem si záměr: Chci něco nového. Chci něco nového. Použila jsem meditaci od Joe Dispenzi a dostala se do stavu, kdy jsem na nic nemyslela, a překvapilo mě, že jsem dostala něco nového. Cítila jsem, že celý svět je ve stejnou dobu na stejném místě. Nemyslím jakože na jednom místě v prostoru, ale že my všichni jsme současně na jednom místě, což vždy jsme, ale v tu chvíli jsem si to více uvědomila. Říkala jsem si: Tohle je jednota…?

Průlomy nemusí vůbec souviset s osobním životem. Ty jsou skvělé, protože během těch duchovních průlomů si uvědomujeme, co to znamená, být člověkem. Více si uvědomíme, kým ve světě jsme, a jaký svět je. Nevím, jak to říct… asi, jak realita funguje. To znamená, že omezení z našeho dětství a života, nebo přesvědčení, které když máme, tak to bolí… dává to smysl? Tohle vše dává do jiné perspektivy.

Kéž bych takových průlomů měla víc. To byl tedy jeden.

David: Když o tom mluvíme, existuje nějaký způsob, jak lidi můžeš vést k tomu, aby ty průlomy zažili? Nebo jsou nahodilé? Sedni si a zírej na oblohu! Jak pracuješ s lidmi, aby ty průlomy zažili?

Lauren: Je to prosté… jen musíš cítit svoje emoce… je to přirozené, zaměř se na místo ve svém těle, kde se necítíš dobře, a drž pro něj prostor a pozornost. To může zabrat celý měsíc. Ty tohle víš, ale protože máme tolik odporu vůči svým emocím, zejména ti z nás, co jsou „obětní beránci”, my máme potíže přijmout, že naše emoce jsou správné. Objeví se pocit a ty si říkáš: To je špatně. Proč se tak cítím? To není správné. Teď je tu další problém. Nejdůležitější věc, kterou je třeba se na začátku naučit, abys mohl dosáhnout průlomu, je tento krok… vše ostatní pak do sebe zapadne. Ale… a je to zvláštní. Vím, že sám sis prošel hlubokými věcmi a tímto také…

Takže ten první krok znamená, mít postoj: Je v pořádku tohle cítit, je v pořádku, že tímto procházím? Přesně tak. Protože máme naučený opak. Celý život jsme učeni a máme zažité, že když máme myšlenku, která tvoří emoci… nebo myšlenka může být podvědomé dění…. je podvědomé „myšlení” a pak naše vědomí myšlení. Podvědomí může mít na něco názor a naše tělo je v kontrakci… Řekněme, že někdo má strach z lidí, ten strach převálcuje a řekne si: Jdu ven! Řekněme, že má velký strach z lidí, a má problém i s tím, být v kavárně. Uveďme si velmi bolestivý příklad… Tento člověk převálcuje ten strach a přinutí se, aby tam šel, jeho mozek si říká: Měli bychom to udělat. No tak.

Ale jeho tělo podvědomě si říká: Každou sekundou umřu. Moje práce je tedy zaměřená na ty podvědomé myšlenky. Protože druhá strana je… náš druhý hlas je takový manažer, který nás pohání dopředu. Je bezmocný… ten, kdo má nejvíce moci a celou věc řídí, je ten, kdo je v odporu. Ten, kdo říká: Pokud půjdeme ven, zemřeme.

Náš život může být jen tak dobrý, jak je naše povědomé vnitřní dítě, co je u volantu…

David: O tom konkrétně si povíme o něco později, chci nám to připomenout, abychom se k tomu dostali, ale nejprve bych si rád promluvil o tom, jak to celé pro tebe začalo. Jak ses dostala k této práci? Jaký průlom jsi udělala… a chci, abys zmínila, k čemu došlo před těmi pár lety, a jak jsi začala cestovat, a jak to vše souvisí s prací, kterou teď děláš.

Lauren: Dobře, já osobně používám hodně nástrojů.

Nástroje, které mi pomáhají se dostat z místa dál a získat to, co chci v životě. Na své cestě jsem se spoustu věcí naučila. Jedním z nástrojů je pozitivní myšlení, práce s vnitřním dítětem, záměrné manifestace, meditace… Ale asi se nejprve v krátkosti vrátím na začátek. Můj velký průlom souvisel s mým přesvědčením, že jsem postradatelná. Chci tento příběh sdílet, protože… zaprvé, spousta lidí si možná ani neuvědomuje, jak silné tyto zážitky jsou, a jak pak mohou ovlivňovat jejich dospělý život. Tohle bylo něco, co jsem hodně dlouho měla hluboko v sobě potlačené. Říkala jsem si: Už mě to netrápí. To ale nebyla pravda.

Řeknu vám, co se stalo. Připoutejte se, protože je to docela smutný příběh. Pak se ale zlepšil… Bylo mi 12 let, byla jsem zrovna u kamarádky, u které jsem přespávala, a v tu mi zavolal táta, a řekl mi: Tvoje máma si právě vzala život. Za půl hodiny tě vyzvednu. Prostě jen tak… jen mi sdělil fakta. Vyzvedl mě, a pamatuji si, že na cestě domů jsem uvěřila dvěma myšlenkám: 1. Že jsem nestála za to, aby tady máma zůstala. A zadruhé, že to byla moje chyba.

Byla jsem v dětství taková divoká a myslela jsem si… moje máma trpěla duševní poruchou a já si myslela, že jsem tak špatné dítě, že jsem její stav zhoršila, a že jsem ji k tomu přivedla. Tohle přesvědčení se mi v tu chvíli vrylo do mysli. Pamatuji si to. Jen jsem si říkala… dobře. Takže abych to zkrátila, během dalších mnoha let a v mnoha vztazích jsem se snažila prokázat opak. V podstatě jsem si myslela, že láska je jednostranná. Vzorec, který se mi ve vztazích opakoval, byl ten, že žádný z mých partnerů mě nemiloval… v podstatě jsem si je musela získat… měli mě dostatečně rádi, aby si mě i vzali… dva z nich… ale měla jsem v sobě pocit, že si je musím získat a zasloužit, čímž jsem se snažila vyvrátit to přesvědčení. Nikdy to nefungovalo…

Mimochodem, s posledním manželem jsem se rozvedla, ale žili jsme spolu. To bylo nepříjemné, svoji práci jsem neměla ráda. Byla jsem v práci jako terapeutická masérka nešťastná. Spouštělo to ve mně spoustu emocí… a o tom, co jsou „spouštěče”, si povíme později. Abychom si vyjasnili, co to je. A nelíbilo se mi, kde žiji. Vše v mém životě pro mě bylo bolestivé. Jednoho dne jsem se probudila s touto emoční bolestí, několik hodin mi pak trvalo se s ní vypořádat, pak jsem se podívala na mobil a vidím zprávu od svého šéfa, protože jsem měla zpoždění do práce… úplně jsem na ni zapomněla. Měla jsem tam být už několik hodin.

Pomyslela jsem si: Panebože, tohle je konec… jak mám odejít z tohoto domu, tohoto města a této práce a toho všeho bez peněz? Můj problém byl, že jsem měla obrovské emoční výkyvy. Nahoru, pak dolů… žádná stabilita. A kromě toho všeho jsem si říkala: „Bože, začínám mít schizofrenii, začínám šílet, zabiju se.” Věděla jsem, co se stalo mé mámě, tak… Tak jsem si řekla, že potřebuji pomoc. Tak mě napadlo, že půjdu na psychiatrické vyšetření, dostanu léky… ale řekla jsem si, že ne, že to nejsem já. Že musí existovat jiný způsob. Napadla mě i sebevražda, ale naštvalo mě to, protože ani to nemůžu dělat, protože to nechci udělat svému synovi. Tak jsem si řekla: Dobře, to tedy nic. Co teď? Pak mi došlo, že je to otázka peněz. Potřebuji jen pomoc.

Potřebuji někomu zaplatit, aby mi pomohlo. To je vše. A následující věta mi doslova prošla hlavou: Nebylo by lepší, být zadlužená než mrtvá? V tu chvíli jsem si to uvědomila… Seděla jsem na posteli, na klíně jsem měla kocoura, seděli jsme tam společně, já byla celá od slz a prostě ve stavu, v jakém jsi po takové… kocovině.

Sedím tam s tímto uvědoměním, že potřebuji jen peníze, a s myšlenkou: Nebylo by lepší, být zadlužená než mrtvá? Hladila jsem svého kocoura, uklidňovala se, a říkala si: To je ono. Ten týden jsem narazila na našeho společného kamaráda Anthonyho, skvělého duchovního životního kouče, kterého jsem takovou synchronicitou našla na Facebooku.

Někdo mi poslal odkaz na jedno z jeho videí. Za práci s ním jsem dala všechny svoje peníze… můj celý bankovní účet, měla jsem asi jen tisíc dolarů… ale lepší je, být zadlužená než mrtvá. Věděla jsem, že nemám žádné úspory, a že možná se budu muset zadlužit. Ještě se tak nestalo, ale zůstala mi myšlenka, že za to stojím. To byl tedy první průlom… a druhý průlom se stal krátce poté, asi po měsíci koučování s Anthonym… v koučování jsme pokračovali asi šest měsíců. A pak přerušovaně ještě déle. Dělala jsem jeden z procesů, který mi ukázal, a který jsem se naučila přes Teal Swan… proces „Completion Process”. Dělala jsem jeden z těch procesů, ve kterém jsem se vrátila do minulosti do doby, kdy mi bylo 12, zpět k té chvíli, kdy mi táta zavolal a řekl, že máma spáchala sebevraždu.

Pak jsem se viděla, že jsem ve svém pokoji, držím v rukou knihu, kterou mi nechala máma. Na tu knihu jsem úplně zapomněla. Vlastně jsem tu knihu měla u sebe pod postelí. Ve skutečnosti jsem tu knihu měla… a během toho procesu jsem si vzpomněla, že ji mám. Pamatuji si, že v té vizi čtu obal knihy, kde máma napsala… což je dost ironické… napsala tam: Hledej. Při výběru partnera nespěchej. Asi jsem si to tehdy měla přečíst. Ani jsem nečekala, že to teď řeknu… co jsem během procesu z tohoto uvědomění získala, bylo: Bože… moje máma byla dost duchapřítomná na to, aby mi napsala vzkaz.

Celou dobu jsem si myslela, že mě opustila, že tu nezůstala, protože nejsem dost dobrá, a že je to nejspíše moje chyba. Pak jsem si vzpomněla, že se pokusila vzít život mojí sestry, což je dost smutné, pochopitelně to neudělala, ale pokusila se o to, což pro naši rodinu bylo dost děsivé… nikdy jsme o tom nemluvili. Dodnes. Ale řekla jsem si… pokud se o to pokusila s mojí sestrou, a pak mi napsala tento vzkaz, v podstatě to znamená, že mě milovala a snažila se mě zachránit. A snažila se zachránit naši rodinu… jaký to láskyplný skutek. Obětovala se. Což je úplně odlišný význam, než který jsem celé situaci původně dala.

Uvědomila jsem si, že její čin představoval nejhlubší lásku, jakou matka může mít. Nejspíše si byla vědoma, že je lepší, aby dítě bylo bez rodiče, než aby dítě bylo mrtvé… V tu chvíli jsem se rozbrečela s tím, že mě máma vážně milovala. Protože jsem v sobě hluboko měla přesvědčení, že mě nemilovala, a že to znamenalo, že jsem vadná, špatná a zkažená hračka z továrny, a že pro mě není naděje… v tuto chvíli se to ale všechno přeuspořádalo. Nic jsem nemusela udělat. Stačilo si to jen uvědomit.

Řekla jsem si: To je ono! Poté jsem byla schopná se probouzet… stále mám problémy s rány, budu upřímná, ale vůbec ne takové jako kdysi. Dokážu teď vstát. Je to jen 20 sekund, kdy nevím, co se děje a cítím strach… To je v pořádku, učím se s tím žít. Každým rokem se to zlepšuje. Ale 20 sekund je mnohem lepší než tři hodiny. A teď můžu mít život… můžu mít sen a jít si za ním. Na rozdíl od pocitu, že chci zemřít. Odpověděla jsem na otázku?

David: Jen chci říct, že to je nesmírně silný příběh a děkuji, že jsi ho sdílela. Mám pocit, že je to něco, čím si možná prošla spousta lidí, možná zapomněli, že tím prošli, že si to v sobě nesou, ale dokud o tom nezačneme mluvit, nevyřeší se to. Děkuji tedy za sdílení. A také za to, že jsi zmínila… prošla jsi tím průlomem a změnila jsi přesvědčení, a jak jsi říkala, stále můžeš trochu zápasit s rány, ale ne tak jako předtím. Děkuji, že jsi to zmínila, protože někteří můžou mít představu, že něco musí změnit, a pokud stále dělají tu věc, kterou chtějí změnit, myslí si, že je s nimi něco špatně.

Lauren: To je past.

David: Když jsi dělala koučink s Anthonym, zmiňovala jsi proces či metodu, kterou tě naučil… Trochu jsi o něm mluvila, k detailům se můžeme dostat později, ale nejprve řekni, co se stalo po tom první měsíci koučování?

Lauren: Po tom prvním měsíci jsem praktikovala různá cvičení související s tvořením si svojí vize, říkání si: Nebylo by skvělé, kdyby..? Představovat si, že se něco už stalo, apod. Tak jsem dělala tato cvičení… jednou ve sprše jsem si opakovala: Nebylo by skvělé, kdyby? Nebylo by skvělé, kdyby? Nejprve to bylo těžké. Tak jsem si představovala… Mít sex s řeckým bohem… Ihned jsem si řekla… jo, to by byla zábava. Pak jsem si řekla… hrát improvizační divadlo v Evropě.

A v tu chvíli: Počkat… Počkat.. Jsem tedy v USA v New Jersey, bydlím s bývalým manželem, nemám peníze, jsem v práci, kterou nesnáším, v domě, ve kterém nechci být, a stojím tam s touto absurdní myšlenkou: něco jako z komixu… „To je hezké, Lauren…” Tak jsem po sprše běžela k počítači a vyhledávala si improvizaci v Evropě. Počkat, musí mluvit anglicky. Kde mluví anglicky? Nevím… asi Barcelona. Podívám se. O 20 minut později mi odpověděla Anna Izabella: Ahoj, jsem z improvizační skupiny z Barcelony. Ptala jsem se jich, kdy mají hodiny. Na své straně jsem se smála… brala jsem to jako vtip.

V podstatě jsem se snažila vystoupit ze své komfortní zóny. Nic víc to nebylo. Tak jsem si říkala, že tohle bude vtipné. Ale teď si se mnou píše člověk… a povídala mi: Jo, máme hodiny v neděli. To si pamatuji. Myslím si, že ve tři odpoledne. Povídám… dobře… no… možná přijdu. A říkám si: Co se to sakra děje…? Pak mi odpověděla: Měla bys ale jet na řeckou olymprovizaci. Olymp-rovizaci… chápeš? Říká: Měla bys přijet. Je to v červnu. Musíš přijet!

Pak mi napsala takto dlouhou zprávu o tom, že musím potkat tohoto a tohoto, a pokud je potkám, mám je pozdravovat, protože ona nemohla přijet. A já jen: No dobře, co se právě stalo? O dva týdny později jsem si koupila letenku… Chceš slyšet vtipný příběh o manifestaci? Jo, jistě. Když tyto příběhy slyším, nesnáším je, protože jsou otravné, ale řeknu taky jeden, protože je vtipný… Tak jsem si řekla: Tohle se musí stát… Mimochodem, svého kouče jsem považovala za symbol štěstí, byl jako čtyřlístek… jako džin v láhvi. Když jsem ho tam měla… znáš Anthonyho… cítila jsem se nepřemožitelně.

Pomohl mi, abych ze sebe měla skvělý pocit. To je to, co mi dal. Pomohl mi, abych ze sebe měla skvělý pocit. Každé sezení s ním byla čistá magie. Ptala jsem: Jak to, že mě máš rád? Vždyť jsem troska… Nikdy se nevzdal. Řekl mi: Jsem tady s tebou, můžeš cítit cokoliv, co potřebuješ. Bylo to úžasné. Rozhodla jsem se, že musím letět do Evropy, a to přání jsem už řekla… nemůžu džina strčit zpět do láhve. Tak jsem si řekla: Dobře, potřebuji 2500 dolarů. Měla jsem tak 500 dolarů.

Vzpomněla jsem si, že se blíží moje narozeniny, tak požádám rodinu o peníze, a pak nevím… Ty jsi mi ve skutečnosti pomohl… Vážně? Nevím, jestli si to pamatuješ, ale řekla jsem si: Dobře, potřebuji klienty. Neměla jsem klienty. Chtěla jsem pracovat s lidmi… to má další příběh, který teď nebudu vyprávět, ale v podstatě jsem si uvědomila, že potřebuji pomáhat lidem, se dostat z utrpení, že tomu zasvětím zbytek života, protože to utrpení dobře znám. Má to asi i svoji stinnou stránku… možná mám pocit, že to dlužím své mámě… pracuji s tím… Cítila jsem se v tom dobře, že tohle je něco, co dokážu. Tak jsem si říkala: Dobře, teď je čas.

Mám svoji misi a teď mám vášeň, ale potřebuji peníze. Už je to reálné. Můj kouč mi doporučil klienta, tak jsem jednoho měla. Pak jsem získala dalšího… napsala jsem na Facebook svůj první příspěvek, který jsem ti poslala, a společně jsme ho upravili… pamatuješ? Jo. Zveřejnila jsem ho, reagoval na něj jeden člověk, který potřeboval pomoc, se kterým jsem rezonovala, a nakonec jsme spolu nějakou dobu pracovali. Bylo to úžasné. No a potom, co se stalo, bylo… že jsem pod postelí našla 1000 dolarů.

Vzpomněla jsem si, že před nějakou dobou jsem měla nápad, že si koupím dům, neuměla jsem si spořit… jen jsem si peníze odkládala pod svoji postel. Doslova. Jak jsem se snažila získat nějaké peníze na cestu, vzpomněla jsem si: Počkat chvilku… vždyť mám peníze pod postelí. Myslela jsem, že mám 600 dolarů, ale jak jsem je počítala, ukázalo se, že… 700, 800, 900… dohromady to bylo 980 dolarů. Panebože, našla jsem tisíc dolarů pod postelí.

David: Dobře, že sis na to zrovna tehdy vzpomněla, že?

Lauren: Přesně tak. A dobře, že jsem si nevzpomněla předtím. Poté, co jsem prošla řadou průlomů, měla ze sebe dobrý pocit a měla něco pozitivního, za čím jsem si šla, našla jsem peníze, koupila letenku, dostala jsem se do Evropy…. rozhodla jsem se, že budu mít líbánky. Že je načase, abych oslavila sama sebe. To jsem nikdy neudělal… už bylo dost mužů… nemohu je získat, mám dost, snažit se jim zavděčit. I když to zní otřepaně, měla jsem pocit, jako bych získala sama sebe.

Vzala jsem se na líbánky. Letěla jsem do Evropy a tak nějak to fungovalo. Nějakou dobu jsem hlídala lidem domácí mazlíčky, abych vynahradila nájem z New Jersey. Pak se stala celá řada dalších manifestací jako to, že jsem chtěla žít na řeckém ostrově. To byl můj cíl. Byl to takový ten nesplnitelný sen… To je absurdní… Ale stalo se to. Našla jsem tam možnost hlídání a pak další, majitelé mě pak doporučovali, a nakonec jsem získala placené hlídání… Ve výsledku to bylo více jak rok, kdy jsem žila na různých místech v Řecku a zažívala úžasné věci. Více jsem se učila. Více jsem žila… žila jsem sen.

Když teď o tom mluvíš, zdá se, že sled událostí, tak jak ho popisuješ… že když uděláš ten první krok ke své vizi, svým cílům nebo, dá se říct, k sebelásce, tak najednou se tyto věci začnou dít jakoby „nahodile”, synchronisticky. Přišlo ti to tak? Ano. Naprosto. Synchronicity jak kdyby začínaly nabírat na obrátkách. Takové to podle mě se synchronicitami je… Co bylo tak skvělé na těch procesech léčení svého vnitřního dítěte, bylo to, že díky nim pozitivní myšlení bylo snazší.

Protože když jsem si pak říkala věty jako: Vesmír tě podporuje. Dokázala jsem tomu věřit a měla z toho vzrušující pocit, namísto pocitu, že: Nojo, super. A pak hned „fuj”. Víš? Takové to… Když se snažíš vysnít ideální budoucnost, na sekundu z ní máš dobrý pocit, ale je v tom přimíchaný tento nechutný pocit, který tě drží dole… Začala jsem si všímat, že ten nechutný pocit, co tě stahuje dolů jako kotva, tam už tolik nebyl. Dokázala jsem sobě upřímně věřit… Ne že by bylo vše ze 100 % skvělé…

Tohle je důležité říct, že když jsem odletěla do Evropy, už tehdy jsem toho tolik překonala, Jako bych získala více sama sebe… to zní hloupě, a nikdy jsem to tak nevyjádřila, ale takový to byl pocit. Jako bych měla více sama sebe. Záleželo mi na mých pocitech, byla jsem na to zvyklá, že mi záleží na mých pocitech. Tudíž stanovit si hranice, nebylo rizikem. Předtím to bylo rizikem. Ale jak mi začalo na sobě záležet, zjistila jsem, že si dokážu doma nebo v práci stanovit hranice. A pak můžu pro sebe udělat něco dobrého.

Léčení je podle mě taky o tom… Léčíš se, abys mohl mít ze sebe dobrý pocit, ale pak také můžeš začít říkat „ne” určitým věcem, kterým jsi neříkal ne, protože ses necítil bezpečně, protože jsi je musel mít… vždy je tam nějaká výměna – musím mít tuto špatnou věc, protože mi dává bezpečí. Takže je snazší riskovat… nevnímala jsem to tak riskantní.

David: Zdá se, že tím, že jsi pracovala se svým vnitřním dítětem, že jsi procházela tím „negativním”, udělala jsi prostor, aby mohly přijít ty dobré věci. Jak jsi říkala, že začaly chodit ty pozitivní věci…

Lauren: Ano, přesně tak. Byl pro ně prostor. Jakoby to byl vývojově další přirozený krok. Další přirozená myšlenka… Řekněme, že dítě se cítí ublíženě, pak dostane nějakou pozornost, a záhy si zase jde hrát. Tohle tedy bylo něco takového… jít si zase hrát. Byl to přirozený další krok. Vím, že také znáš učení Bashara, které je hlavně o tom, abys následoval svoje nejvyšší nadšení, což mi začínalo dávat smysl. Jakoby: Ty jo… raketový batoh a kotva… kotva je to, co nás drží na místě… Kotva ve formě traumatu z dětství…

Ta kotva se buď zlehčí, nebo zmizí. Dočasně zmizí, pak se na chvíli vrátí… ale postupně se zlehčuje. Raketový batoh ve formě pozitivních afirmací nebo vizualizací může být nástroj, takový pohon dopředu. Jak se to začne dít, začneme si všímat synchronicit. Tím, že si je všímáme, máme přístup k více pohonu.

David: Jako sněhová koule.

Lauren: Ano, dokud nenarazíš na další kotvu, kdy si řekneš: Myslela jsem si, že jsem tohle už vyléčila. To je v pořádku.

David: Zmiňovala jsi trauma a spouštěče, mohla bys prosím lidem vysvětlit, co to je, jak k tomu přistupovat, a jak to souvisí s touto konverzací?

Lauren: Dobře. Trauma je v podstatě zkušenost z dětství, kdy tvoje nervová soustava byla naprosto přehlcena a tvůj systém si vytvořil nový vztah k té zkušenosti. Trauma… do určité míry jsme ho všichni zažili. Někteří si myslí, že trauma je jen ojedinělá, velmi špatná zkušenost. Něco drsného. Smrt, zneužívání nebo něco takového. Nebo těžká šikana. Samozřejmě ta jsou reálná, ale také existují věci, které si nejspíše nepamatujeme, jako že nás rodiče nechali příliš dlouho plakat o samotě, že jsme se ztratili v supermarketu, a spousta dalších věcí, které si ani nepamatujeme.

Ale ty strachy… Takže myšlenkou je… Z neurovědeckého hlediska můžeme říct… a také z pohledu psychologie můžeme říct, že v momentě traumatu náš emoční a fyzický stav tak nějak zamrzne v čase do takových malých balíčků holografické vzpomínky, která se vtiskne všude do našeho těla. Když pak žiju svůj život a mám přítele, který… mě drží nad mostem… skutečný příběh… protože mě učil řídit auto, a já to nedělala správně, tak mi chtěl ukázat, jaký je to pocit, když jsi těsně před smrtí. Tak tam visím hlavou dolů, dívám se na řeku, přítel mě drží za nohy, to je trauma, to je dost špatné. To je nové trauma.

Ale pokud se něco takového stane po věku 10 let, jedna teorie, kterou považuji za pravdivou, říká, že veškeré ty nové špatné zkušenosti v životě jsou takové ozvěny otisku z minulosti. Pokud to není pochopitelné, dalo by se to ještě vysvětlit takto… naše psychika hledá řešení, tak… zní to krutě… a nejspíše to nezní tak dobře, ale skoro to „vyhledáváme”, protože podvědomě chceme rozřešení.

Chceme rozřešit tuto věc, kterou jsme posedlí, protože má přesvědčení, co říká, že za nic nestojíme, a tak to musíme spravit, protože to není žádný život… Tak se to v životě snažíme rozřešit tím, že si v těle tvoříme stejné pocity, abychom v reálném čase mohli vidět, jak se spraví… samozřejmě nespraví.

David: Takže například v dospělosti ve vztahu se stane situace, kdy jeden člověk toho druhého uráží a zneužívá ho, nebo ho podvede… je tohle ten druh věcí, které odráží původní otisk neboli trauma? Souvisí to s tím?

Lauren: Ano. Řekněme, že partner je násilnický. To je jakoby naše psychika říkala: Hele, chceme vědět, jaký je to pocit, být… nerada to říkám, protože to může znít špatně a být špatně pochopeno, ale vydržte. Můžeme si říkat: Musím tuto špatnou část zažít, protože ve skutečnosti chci vědět, že jsem hodna lásky.

Podvědomě jsem zaseknuta a zmrazena v čase v tom stavu: Potřebuji rozřešit tento pocit, že jsem hodna lásky, až poté, co jsem byla ve stejném stavu, kdy jsem uvěřila, že nejsem hodna lásky. Dává to smysl? To zní jako sebetrýznění… Ale pokud.. pokud se snažím o to, aby mě partner ve skutečnosti miloval poté, co se ke mně zachoval otřesně, pak teoreticky… podle našeho hloupého podvědomí… bychom byli schopní si odškrtnout kolonku a říct si: Páni.. tak tohle je pocit z rozřešení. Teď jsem hodna lásky. Protože nikdy se nám nepodařilo si odškrtnout tu kolonku v původním traumatu.

Kolonka nebyla odškrtnuta. Jakože… ještě to není rozhodnuto. Vlastně ne… nejsem hodna lásky. Je to rozhodnuto. Nejsem hodna lásky… musíme odškrtnout kolonku, že jsem hodna lásky. Každopádně, to je moje vysvětlení. To mi dává smysl… nikdy jsem takové vysvětlení neslyšela. Další oblíbené vysvětlení říká, že informace se zakódují v naší nervové soustavě… něco jako zmrazený holografický balíček, který se nám v životě opakovaně objevuje, dokud ho nevyřešíme skrze práci se stíny, práci s vnitřním dítětem, apod.

David: Jasně. A ještě spouštěče. Co je spouštěč? Hádám, že souvisí s traumaty, že?

Lauren: Jasně. Pokud pocit z toho přesvědčení „nejsem hodna lásky” se nachází v těle jako emoční stav… v podstatě čeká na aktivaci, je v nečinnosti. Je připravený na aktivaci. A jakmile je tzv. „spuštěn”, přisuzujeme tu příčinu něčemu vnějšímu. Vnějšímu stimulu, vnější okolnosti… může to být i vůně nebo naše vlastní myšlenka. Nebo i samotná negativní emoce může být spouštěčem. Řekněme, že naše bezpečí nebo hodnota byla v ohrožení, když jsme projevovali negativní emoci. „Běž do pokoje, dokud se nesklidníš!” Což jsem slýchávala já. V takovém případě máme takovou asociaci s negativní emocí…

Každopádně… spouštěč může být naše fyzická a emoční zkušenost, když se stane nějaká vnější situace, která nám spouští ten stejný stav jako v tehdy v době traumatu.

David: Další otázka, která mě napadá, je, co může udělat někdo, kdo se cítí zaseknutý v jakékoliv oblasti v životě, jak může začít, ať už cítí strach, že nemůže odejít z práce, kterou nesnáší, nebo odejít od svého partnera… nebo chce něco nového. Jak může začít?

Lauren: Dobře. Vtipné, že se ptáš, mám tu náhodou sepsané tři věci.

Když jsme se na rozhovor připravovali… Dobře… Zmíním tady tři jednoduché věci, které člověk může okamžitě vyzkoušet. Uvedu je po sobě. Ke každé se více vyjádřím, ale první je: Najdi emoci, kterou cítíš, a měj o ni zájem. Za chvíli to vysvětlím. Pak musíš najít přesný problém, a dovolit si, mít problém. Což zní divně, ale je to tak… Třetí je, najít hodnotu, která souvisí s tím, proč tě něco rozhodilo. Říkám: Najdi hodnotu a měj se rád za to, že tu hodnotu máš. Tyto tři věci jsou nástroje, které nás dostanou na naši stranu, kdy si dokážeme říct: Jsem v pořádku. Dostat se zpátky do stavu, kdy máme k sobě dobrý vztah.

Pak si můžeme důvěřovat a věřit, že nás vesmír podporuje, a můžeme problém vyřešit způsobem, který funguje ideálně pro všechny, ale alespoň jsme uvnitř sebe v bezpečí. Pokud to dává smysl.. Takto jsem to nikdy neřekla. Ráda říkám, mít sám sebe… v tom je hodně bezpečí, což tě posiluje. To, o čem mluvíme, je posílení. Všechny ty spouštěče a traumata nás zbavují naší síly. A všechna podvědomá přesvědčení a struktury, které s tím souvisí…

Cokoliv, co je bolestivé, znamená, že někde vnímáme nedostatek jako: Nejsem dost dobrá. Nemám dostatek. Nemohu… Nemám prostředky pro bezpečí, nejsem dost dobrá, abych měla štěstí nebo skvělý život… Jsme přesvědčení, že: Musím zůstat špatná, nebo… stane něco špatného, pokud neuspěji. Spoustu lidí trápí tato představa o neúspěchu. Tak nedokážou riskovat a jít si hrát, jak jsme říkali. Když se zraníš, pak se o tebe postarají, a záhy si jdeš zase hrát. Abychom si mohli jít zase hrát, musíme cítit několik věcí. Tyto tři věci nám s tím pomohou. Když říkám cítit, ve skutečnosti myslím – věřit. Musíme to cítit v těle, a takto poznáme, že tomu věříme.

Naše podvědomí neustále cítí a věří věcem. To, jak se naše tělo cítí, odráží to, jak přemýšlí naše podvědomí. Ty jo, to bylo dobré…

David: Dalo by se tedy říct, že smyslem je, svoji pozornost nasměřovat do sebe dovnitř a ne tam ven?

Lauren: Ano, rozhodně. Přesně tak. Mluvím o tom tolik, že asi beru za samozřejmost, že to všichni ví… Takže první krok… chceš ho slyšet? Dobře. Najdi emoci a měj o ni zájem. To znamená… dobře, jsi v situaci, kdy cítíš „spuštěnou” nepříjemnou emoci. Spousta lidí… všem lidem teď byly „spuštěny” nějaké nepříjemné emoci… nejspíše hodně nepříjemné… Jsi buď o samotě… já také… to je dost nepříjemné. Nebo jsi s lidmi a to je taky nepříjemné.

Tak či tak.. klientka mi teď řekla: Nemůžeme teď utéct před svým podvědomím. Co ty na to? Je to pravda, že? Nemůžeme… naše podvědomí… Můžeš být na počítači jen určitou dobu, než tvoje mysl začne… „Já tě dostanu! Je načase to vyřešit. Karanténa… pojďme na to! Vyřešme to vše!” Najdi emoci a měj o ni zájem. Spustí se ti nepříjemné emoce… jsi o samotě nebo tě někdo irituje… nejspíše jedno z těch dvou… Nejprve jdi někde, kde budeš sám, aby ses od spouštěče přesunul, pokud už nejsi sám.

Poté si všimni, kde v těle tu emoci cítíš, zaměř se na ni, doslova ji najdi, zaměř se na ni, zavři oči, a buď s tím pocitem. Říká se tomu emoční vipassana. Je to o tom, být s tím pocitem. Důvod, proč je to těžké… důvod, proč to musíme udělat, je ten, že když dokážeme být s pocitem přítomní, můžeme se dostat k tomu, co nás vlastně trápí. Je to něco jako z filmu Harryho Pottera… z třetího dílu? Tam, kde utíkají v bludišti. Takže jsou v bludišti a Harry visí na stromě.

Pamatuješ na tu scénu, kde visí na stromě a pak se dívá dolů, kde je obloha, protože svět se obrátil vzhůru nohama… instinkt ti říká, držet se větve, protože když se pustíš, spadneš nahoru do nebe a zemřeš. Ale on si uvědomil, že se musí pustit, protože musí důvěřovat. Jakmile se pustil, svět se vrátil zpět do normálu a on přistál nohama na zemi. Přesně takové to je. Je to o tom, jít do toho pocitu a důvěřovat… Přesně tak. Musíš být jako Harry a pustit se větve, a důvěřovat, že svůj pocit budeš cítit, a to uděláš tak, že si řekneš: Mám právo, se takto cítit. To ti dá určitou sílu. „Mám právo, se takto cítit.” Ne, nemám… je to špatně.

Dobře… jsem dobrá, že se cítím špatně. I tak, mám právo se cítit špatně. Jakkoliv dokážeš udělat, aby sis neříkal, že na to nemáš právo. To je tedy první krok – najdi emoci a měj o ni zájem. Je to o tom, mít o ni zájem. Na mém štěstí záleží, a také záleží na mém smutku. Naše štěstí nemůže být důležité, pokud není i smutek důležitý.

To nás přivádí ke druhé věci. Teď když jsme ospravedlněni… Druhá věc je: Najdi problém a dovol si mít problém. To zní trochu hloupě, a trochu jako takové stěžování si… ale funguje to. Tak proč ne? Spousta lidí, se kterými pracuji, co mají problémy s intenzivními emocemi, a zažívají „spouštěče” způsobené vlastními emocemi, si myslí, že není není v pořádku, mít problém. Zamysli se nad tím. Pokud si nedovolíme, být smutní, proč bychom si dovolili, mít legitimní problém?

Protože na negativní emoci reagujeme postojem: Se mnou je něco špatně. To automaticky vyvrací, že bychom mohli mít legitimní problém. Říkáme si: Musím se spravit. Nebo: Nemusím se spravit. Nic není špatně. Najít problém a udělat ho konkrétní. Vyjasnit si okolnosti, které chceš. Něco jako: Chtěla jsem, aby Jim uznal, že to považuji za nespravedlivé. Chci, aby uznal, že tohle není spravedlivé. Konkrétně si to vyjasnit. Nechci jít… chci zůstat doma a chci, aby věci byly spravedlivé. Nechci žít s někým, kdo není spravedlivý.

Pak mám ze sebe špatný pocit… proč jsem si vybrala někoho nespravedlivého? Chci mít ze sebe dobrý pocit a chci spravedlivost. Nepůjdu do obchodu. Ale víc než to, že nechci jít do obchodu, chci spravedlivost. To byla druhá věc… najdi problém a dovol si ho mít. Třetí je… přirozeně to k tomu vede. To je: Najdi to, čeho si vážíš / co jsou tvoje hodnoty. To je nejsnazší část, která ti toho dá nejvíc. Uveďme si tu stejnou situaci… chceme najít to, čeho si vážíme, co chybí. To, kvůli čemu jsme tak rozhození.

V tom příkladě bychom mohli říct: Vážím si… řekněme, pocitu rovnocennosti. Tento člověk si váží spravedlivosti. Vážit si spravedlivosti… zůstaňme u toho. A je to o tom, uznat si, že – ano, tohle je pro mě důležité. Vyřešit problém je jenom jedna část… ve skutečnosti akorát řešíme svoji energii. Vyřešením problému si ve skutečnosti vyřešíme energii, a proto z toho máme dobrý pocti. Když říkám, vyřešit energii… to jsem nikdy neřekla… zní to zvláštně… ale vyřešit svůj stav, soulad… vyřešit svůj stav bytí je to, o co se snažíme. Když si uvědomíme, co nás štve, a pomůže nám to, dostat se v sobě do lepšího a silnějšího místa… tak super.

To je, o co se tu snažíme. Uvědomit si, čeho si vážíme, co nám pomůže se v sobě dostat do místa větší síly a sebelásky… super. To je smysl toho. Není to jako: Jo! Mám tu odpověď! Je to tedy o tom, najít, čeho si vážíš a co je pro tebe důležité, a hádám, že se pak v sobě cítíš pevněji? Přesně tak. Cítíš se pevně a problém se nyní stane velmi upřímný. Uvědomíš si, co ve skutečnosti potřebuješ, co tato situace odhalila. Buď jsi to potřeboval už předtím, než se stala, nebo ti ukázala, že to nyní potřebuješ.

Je to o tom, mít se rád za to, že máš tu hodnotu. Takto nebudeme v sebenenávisti… Ty emocionální spouštěče aktivují pocity méněcennosti. Vždy se to vrací k nějaké verzi méněcennosti.

David: Lauren, než rozhovor zakončíme, je ještě něco, co bys ráda s lidmi sdílela?

Lauren: Ano. Můj třetí tip… Což je… zaměř se na to, co ti vyšlo. Je to trochu větší skok, ale.. Ty první tři věci souvisí s tím, jak pracovat se svými emocemi, ale další důležitý krok je… na konci dne si napiš seznam, což dělám se svými klienty, je to jedno z nejsilnějších cvičení na pozitivní myšlení. Jde o to, že si ze dne záměrně vybereš, co ti vyšlo, a napíšeš si to.

Tohle je o tom, vybudovat si sebedůvěru. O tom, dospět do stavu, kdy si dokážu věřit, a že vesmír mě podporuje, a tento pocit, že jsem podporovaná a nejsem sama, že moje touhy jsou podporovány… a k tomu potřebujeme palivo. Tohle je tedy palivo, to je to pozitivní zaměřování, které nám pomůže, jak ta kotva zmizí. Ptáš se: Co mi vyšlo? Začneš si uvědomovat… ty jo, tohle mi vyšlo. Páni. Každý den si to budeš sepisovat a zjistíš: Ty jo, neuvědomovala jsem si, jak důležité to pro mě bylo.

Začneš se o sobě více dozvídat a můžeš tak dělat více rozhodnutí a tvořit svůj život podle toho seznamu. Po měsíci nebo i dvou týdnech sepisování toho seznamu si můžeš začít záměrně organizovat život. Třeba když přemýšlíš nad tím, že chceš začít vlastní byznys, protože jsi přišel o vlastní práci, můžeš si vzít ten seznam a zjistit, co je pro tebe nejdůležitější. Je to i dobrý nástroj k tomu, když hledáš svoji vášeň. To je skvělé.

Mám pocit, že to vše vede k tomu, že začneš cítit vlastní sílu a převezmeš kontrolu nad svým životem. Ano! Dalo by se říct, být tvůrcem… Že si svůj život můžeš tvořit, a že nejsi obětí okolností, i když se to tak může zdát, a je v pořádku to tak cítit, tak jak jsme říkali, že? Přesně tak.

David: Moc se mi líbí, že… když se ponoříš do těch nepříjemných a negativních emocí… bude to znít jako klišé, ale že na konci tunelu je světlo, udělá se prostor pro ty dobré věci, pro posílení… pro to, aby se ti v životě děly skvělé věci.

Lauren: Přesně tak, líbí se mi, jak jsi to řekl… udělat pro ně prostor. Podle mě jsme momentálně pod velkým časovým tlakem… další věc je ta, aby sis dovolil i zpomalit a přehodnotit věci. Kdybych to na závěr měla nějak shrnout, řekla bych… použijte to, o čem jsme mluvili… pár dní buďte s emocemi, ptejte se, co vám vyšlo, a pokuste se, více sami sebe poznat, a mějte o sebe větší zájem. Běžte tomu aktivně naproti… na vašem štěstí záleží, takže záleží na vašich pocitech.

Vše je teď vzhůru nohama… skoro není lepší čas… když ne během pandemie, kdy jindy se zastavíme a řekneme si: Počkat… co je pro mě důležité? Svět se doslova mění… Každá struktura, průmysl a ekonomika a i vztahy… vše se reorganizuje. Řekla bych… naskočte na surfovací prkno a běžte tomu vstříc. Nyní není čas, abychom se ještě více upevnili ve svých starých postojích a způsobech… Je načase, si říct… počkat… Co chci? Co potřebuji? O čem to celé je?

A dát si ten prostor času… nevyvíjet na sebe tlak. Uklidnit nervový systém… a dělejte dechová cvičení. Vážně… dělejte dechová cvičení. Když cítíte intenzivní emoci, zastavte se a dýchejte. Dostaňte se dechem do přítomnosti a buďte s tím, co teď prožíváte. To je první část emoční vipassany… Líbilo se mi, jak jsi říkala, aby nám záleželo na našem štěstí a v podstatě našem stavu bytí.

David: Děkuji ti Lauren za tvůj vzkaz, za sdílení svého příběhu. Bylo to skvělé a jsem si jistý, že to inspiruje také druhé lidi, aby si z toho něco vzali do svého života. Děkuji ti moc, že jsi tu byla.

Lauren: Moc ti děkuji. Děkuji, že tohle děláš. Bylo mi ctí. Bylo to skvělé.

David: Na závěr, pokud by tě někdo chtěl kontaktovat, kde tě mohou najít?

Lauren: Někde můžeme nechat odkaz…

David: Jo, do popisku můžu dát tvoji facebookovou stránku, že?

Lauren: A web breakfreewithlauren.com

David: Dobře.

Lauren: Nabízím zdarma hodinové konzultace… kdy vám pomůžu s tím, kde se nacházíte, a pokud chcete něco změnit. Mohu dát zpětnou vazbu, případně se pobavit o nějaké spolupráci. Takže jde o normální sezení, kde vás mohu nasměřovat k tomu, co potřebujete jako další, a sami uvidíte, jestli pracovat s koučem je něco, co nyní potřebujete.

David: Skvělé. Ještě jednou děkuji.

Lauren: Moc děkuji, Davide.

David: A vám děkuji za sledování. Uvidíme se v dalším rozhovoru. Mějte se hezky.

Kontakt na Lauren: https://www.facebook.com/Laurenstewartbreakfree/
https://www.breakfreewithlauren.com/

 1,253 Zhlédnuto


  •  

Líbí se vám tvorba na tomto webu?

Mojí vizí je šířit informace a obsah, který lidem otevírá oči, a který jim pomáhá objevit svoji vlastní pravdu. Čas a energie věnovaná do obsahu a překladů je čistě dobrovolná… a moc mě to baví :-)

Mým záměrem je sdílet více obsahu a překládat více videí. Chcete-li zajistit dlouhodobý chod této práce, zvažte prosím podporu ve formě daru. Chci tuto stránku zachovat bez otravných reklam, proto dávám tuto možnost.

Skrze formulář níže si můžete vybrat, jakým způsobem byste rádi přispěli. Je možnost i zatrhnout pole a přispívat danou částku měsíčně (jak kartou tak přes PayPal). Děkuji za Vaše dary.

David Formánek

Vyberte způsob platby
Osobní údaje

Celkově: 100,00Kč One Time

guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Lauren intuitivně popisuje věci docela dobře, zasahuje velmi blízko pomyslného „středu terče“, dokonce svými slovy naznačuje to nejdůležitější Poznání o dualitě vědomí těla (podvědomí) a vědomé mysli — žel, opět a znovu, u ní chybí úplné a opravdové pochopení dějů v naší mysli. Když skutečně poznáte sami-sebe, tak pochopíte, co to znamená sundat slepecké brýle a začít konečně vidět. Jasně pochopíte, jak je to jednoduché, rozhodně daleko jednodušší než vám Lauren říká. Většinu těch jejích komplikovaných metod a nástrojů vůbec nepotřebujete! Celá pointa toho Poznání sebe-sama tkví v tom, že budete ono „vnitřní dítě“ brát zcela vážně jako svého partnera.… Číst vice »

Martin

ANO Davide, je to PŘESNĚ TAK: smyslem je, svoji pozornost nasměřovat do sebe dovnitř a ne ven! ================================= Když si člověk procítí následující jednoduché informace, bude si říkat — PROČ ONI LIDI TY VĚCI TAK KOMPLIKUJÍ?! A nejvtipnější je, že důkaz těchto informací každý nalezne v sobě » ZKUSTE TO! Takže jak to je s naší osobností, naší psyché? ego-tělo ~ oddělení-individualita, podvědomí, emoce, vášně, pudy… součtová duše ~ denní vědomé já, v této duši soupeří a projevují se v různém poměru ego i duch, je to jakoby součet ega+ducha… duch ~ sjednocení-nepodmíněná láska, kreativita, cítění, svědomí… A víte jak… Číst vice »

Mohlo by vás zajímat