Jak v sobě objevit vnitřní sílu a jedinečnost? [ROZHOVOR S VALERIÍ OLAR]

Jestli se vám líbí překlady, zvažte přispění na jejich tvorbu, děkuji. Přispět na překlady

Ve zkratce

Je snadné se zejména v dnešní době cítit přehlceně různými informacemi a názory. Učíme se, jak věnovat pozornost více tomu, co se děje venku, a zapomínáme na to nejdůležitější... sebe. Jak můžeme v sobě probudit sílu, cítit naplnění a převzat moc do svých rukou, nehledě na to, co se děje venku? O tom, a mnohem víc, v dnešním rozhovoru s Valerií Olar.
  •  

Přepis: Jak v sobě objevit vnitřní sílu a jedinečnost?

David: Ahoj všichni, tady David Formánek. Mám tu čest v tomto rozhovoru přivítat jednu speciální osobu, Valerii Olar. Valerie věnuje práci s lidmi v rámci tzv. intuitivního koučinku. Má schopnost se nacítit na člověka a vnímat přesně to, kde má určité bloky, omezující přesvědčení a uzpůsobit svoji práci přesně podle toho, co daný člověk potřebuje. Kromě toho je to člověk s obrovským srdcem a touhou pomáhat a ukazovat lidem nové možnosti žití a prožívání života. Val, vítej a díky, že jsi tady.

Valerie: Ahoj, děkuji za pozvání.

David: Na začátek bych rád shrnul, o čem tento rozhovor bude. Pak bychom se dostali k otázkám. Rád bych tento rozhovor zaměřil na to, co jako jedinci můžeme udělat, abychom cítili, že máme život ve svých rukou. Zvlášť v souvislosti s dnešní situací. kdy spousta lidí může mít pocit, že to něco venku ovládá naší zkušenost, že nemáme moc, něco změnit.

Rád bych si promluvil o tom, co na té individuální úrovni můžeme dělat, abychom cítili, že si můžeme tvořit život, jaký chceme, a bychom cítili, že nejsme oběti vůči okolnostem.

Na začátek bych se tě chtěl zeptat, jak ses dostala ke koučování a co pro tebe znamená intuitivní koučink.

Valerie: Děkuji. Přemýšlela jsem nad svojí cestou a jak jsem se k tomu dostala. Nemám pocit, že je to něco, k čemu jsem se dostala. Mám pocit, že to ve mně vždy bylo. Naučila jsem se to projevovat a důvěřovat tomu. Řekla bych, že se stále učím a vyvíjím.

Způsob, jakým pracuji s lidmi, je něco, co je mi tak vlastní a přirozené, že je to „něco“. Až v tom kontrastu jsem zjistila, že jsem schopná… že ta moje citlivost a vnímavost je více otevřená než u někoho jiného. Že jsem schopná vnímat jemnohmotnější roviny našich bytostí a jsem také schopna pojmenovat věci, které se dějí… jak ve mně tak někom druhém.

Dokážu být přítomná, naslouchat a jelikož můj hlavní koníček byl vždy seberozvoj, spiritualita, apod… vždy to byla moje vášeň. Nikdy to nebylo něco, co jsem musela dělat. Nebylo to něco, co jsem začala dělat, až když se objevil problém. Vždy mě to k tomu táhlo… k prozkoumávání svého vnitřního světa a zjišťovat, kdo jsem, cítit víc, kdo jsem.

Přijímat různé části sebe sama. Jelikož mám pocit, že jsem se naučila spoustu svých částí milovat nebo přijímat, tak jsem schopná rozpoznat, milovat a přijímat i u druhých. Takto bych zjednodušeně řekla, že je to něco, co ve mně vždy bylo.

Přijde mi, že pojem kouč je jen nějaký pojem, který se teď používá… a který se také příliš užívá. Potřebujeme to prostě nějak pojmenovávat. Ať už tedy koučuji nebo nekoučuji a jen s někým vedu konverzaci, ať už se svým přítelem nebo někým ze svých přátel, vždy je to stejné, protože jsem tam já, projevuji sebe, vytvářím nějaký prostor, protože to ze mně vychází přirozeně.

Takže takto se to ze mně dostalo nebo dostává ven.

David: Líbí se mi, jak jsi zmiňovala, že ti to vždy přišlo přirozené, že to tam vždy bylo. Asi hádám, že přišla chvíle, kdy sis to začala více uvědomovat. Každý máme nějaké svoje vrozené talenty a schopnosti, které třeba přehlížíme a pak se ptáme: Co mám tedy dělat? Co je to moje, to něco, co mohu předávat dál? Co bude mít hodnotu pro druhé?

Tak se chci zeptat, kde u tebe přišel ten zlom, kdy sis to začala více uvědomovat. A jak by si i druzí mohli uvědomit, co jim je přirozené a jak díky tomu pak mohou vytvářet hodnotu pro druhé?

Valerie: Pro mě to bylo hodně o tom, že jsem poznala jednu úžasnou bytost, svoji mentorku Nazaru, která mě měla dva roky pod svými křídly. Vlastně co se dělo, bylo, že navigovala moji pozornost dovnitř. Abych si všimla, co je pro mě přirozené, co už tam je. To si myslím, že udělá zlom v životě pro každého. Když se zastavíme a vezmeme si zpátky svoji pozornost dovnitř a začněme zjišťovat… pomocí různých otázek jako: Co je mi tak přirozené? Kam mě můj přirozený zájem vede?

Když se porovnám s někým druhým… ne, jestli jsem lepší nebo horší… ale v kontrastu s někým druhým, co mi jde úplně samo? Co mě tak baví a druhé ne? V čem jsem přirozeně dobrý a někdo ne?

Co se chci přirozeně učit, a někoho to vůbec nezajímá? Mám pocit, že je to hodně o tom, když pozornost zpátky nasměřujeme dovnitř a začneme ptát, v tu chvíli dojde ke zlomu, protože to, co mi moje mentorka Nazarah nejvíce předala… její vzkaz byl hodně postavený na tom, že s naší esence nebo posláním se už rodíme. Už se rodíme nějak jedineční.

Už se rodíme sami sebou. Pak na to nějak zapomene, odpojíme se… to je podmíněné výchovou, školou, apod. Pak se začneme hledat někde venku. Tam to nenajdeš. Kde najít sebe, než uvnitř sebe? To si myslím, že se stalo. Omlouvám se, točím to na mobil a mám tu nastavený gong, který mi připomíná, ať se vracím do přítomnosti. Já si ho vypnu. Jinak pro všechny doporučuji.

David: To možná přišlo v pravou chvíli. Když už to tady máme, co kdybys lidem řekla, o co jde, a proč to děláš?

Valerie: To je super. Jak se to téma samo připomene a řekne: Teď se dívejte sem.

Já jsem teď vedla dvoutýdenní skupinu, kterou jsem vytvořila na Facebooku. Bylo to taková mentoringová, koučovací skupina… takový miniprogram zdarma, protože spoustu mých kamarádů kvůli koronaviru přišlo o práci nebo o nějaké svoje jistoty. Cítila jsem, že je chci podpořit a sdílet něco, co je mi vlastní a co mi někomu mohlo pomoct.

Jedním z úkolů bylo, ať si každý sedne do přítomnosti… buď na 10 minut, půl hodiny nebo hodinu… a fakt jen cítit přítomný okamžik. Ať nemeditují. Když meditujeme, máme představu: Jsem tady já jako Valerie a něco dělám. A u toho si třeba nevšimneme přítomnosti.

Mě hodně bavilo, když lidi sdíleli svoji zkušenost a říkali: Tak já jsem zkusil tu přítomnost. Mě to tak bavilo, protože jsem si říkala… ty jo, i ten náš slovník a jazyk ukazuje, jak moc jsme odpojení. Jak moc jsme odpojení od uvědomování si přítomnosti a od bytí tady a teď. Že je to něco, co „zkoušíme”, co si na pár minut zkusíme, jaké to je.

To mi přijde… nechci říct alarmující, ale řekla bych k zamyšlení. Já mám teď na mobilu nastavený timer, který se ozve každých 13 minut. Je to super, jak se ozve, udělá to gong, a v tu chvíli se zvědomím a zpřítomním…

Co znamená přítomnost? Je to jen, že si uvědomím, co mi probíhá v hlavě, co cítím v těle, vrátím se sem a víc procítím tělo, víc si uvědomím přítomný okamžik se vším, co obsahuje.

Díky tomu, že ten timer jede celý den, je úžasné vidět, jak je snadné se ztratit v nějakých myšlenkách. On zazvoní a já si říkám: Ty jo, zase jsem se ztratila v nějakém přemýšlení nebo nějakém příběhu. Za 13 minut se ozve znovu a já si říkám: Pane Bože, to jde rychle. Je to tedy super nástroj. To zpřítomňování lze vždy prohlubovat. Není to něco, co by někde končilo. Vždy to jde prohlubovat. Tím také zvyšujeme svoji vnímavost, citlivost a napojení na svoji intuici nebo na sebe sama, na něco hlubšího v nás.

David: Podle toho, co říkáš, touto praxí s přítomností pomocí jednoduchého nastavení budíku si člověk může zvýšit vnímavost i vůči svým talentům, svým vnitřním hodnotám, které mohou předávat… doporučila bys tohle někomu, kdo tohle chce? Souvisí to s tím?

Valerie: To rozhodně. Přijde mi, že zpřítomnění se je nejlepší nástroj dostupný úplně pro každého. I tato globální situace nás k tomu vyzvala, pozvala, a vytvořila prostor a naprosté zastavení. Je na nás, jestli to využijeme, nebo ne. Jen ve chvíli, kdy se zastavíme z toho kolotoče nebo stereotypu nebo nějakého „běžím, běžím, běžím” – když už ne venku, tak minimálně ve své hlavě.

Zastavím se a potkám se sám se sebou… a jak se potkám se sebou, objevím spoustu věcí. Objevím svoje dary. Objevím, kdo jsem. Objevím v sobě různé pocity. Objevím i nehezké věci. To je často důvod, proč se nechceme zastavit a potkat se sami se sebou, protože tam jsou věci, které jsou v rozporu s tím, kdo si myslíme, že jsme, nebo kým bychom chtěli být.

Je velmi důležité, umět obsáhnout a integrovat vše, co v nás je. Vlastnit to, protože v tom se skrývá to, kým jsme. V tom se skrývá život. To je prostě život. Je to život.

David: V souvislosti s těmi nehezkými věcmi mi to připomíná, že v duchovní komunitě se hodně mluví o tzv. práci se stíny. Rád bych věděl, co si o tom myslíš, jaký máš k tomu přístup a co to podle tebe je. Je to něco, co každý může dělat, je třeba dělat… jaký k tomu máš přístup?

Valerie: Já miluji stíny. Miluji lidí, kteří jsou přitahováni vlastními stíny. Nedávno jsem si uvědomila, že miluji a fascinují mě lidi, kteří se nebojí své temnoty. Nebojí se potkat se všemi svými aspekty. To jsou tak plní a živí lidé. Jsou to fascinující lidé. Jsou to upřímní lidé. Nemůžeš být upřímný sám k sobě ani druhým, pokud předstíráš, že jsi jen jedna část mince.

Pokud jsi jen světlo, láska… Tak to není. Takže práce se stíny… stín je něco, co nevidíme, co je nepřijato, potlačeno, protože jsme se o tom naučili nějak přemýšlet. Byl nám předaný nějaký postoj, že tohle je blbě, tohle se nemá… tak to raději někde odstraníme.

Pak jsme neceliství, jsme nesvobodní. Když se bojíme svých „temných stránek” nebo „negativních emocí” nebo „stínů”, nemůžeme být otevření sami sebou. Často používáme tolik nevědomé energie, abychom to skrývali, potlačovali a předstírali, že jsem jen tohle.

Podle mě práce se stíny… Přijde mi, že jak jsme se oddělili od své přirozenosti a od sami sebe, tím pádem od života, najednou jsme ten život rozkouskovali. Najednou teď potřebujeme nástroje, abychom se nějak integrovali a vrátili sami k sobě.

Teď mě napadá příklad pěti jazyků lásky. Nikdy jsem to nečetla, ale pořád jsem od někoho slyšela: Můj jazyk lásky je dotek. Já si říkám… ty jo, já věřím, že máme všichni všechno. Třeba v nějaký moment si zrovna potřebuješ doplnit dotek. V jiný moment je to něco jiného. Říkala jsem si, že tyto nástroje potřebujeme, protože jsme se odpojili od přítomnosti, od sebe samých, od následování toho přirozeného flow a intuice, která vždy řekne: Teď je tohle na místě. Možná jsem trochu odešla jinam. Zpátky ke stínům.

Myslím si, že pokud bychom nebyli naučení, že některé věci na nás jsou špatné, tak ani žádnou práci se stíny nepotřebujeme, protože se nerozkouskujeme v té své hlavě. Nevytvoříme si názor: Tohle je špatné, to musím potlačit, tím pádem je to můj stínový aspekt. Je to ale tak, jak to je. Takže je podle mě zásadní, začít se dívat na všechny části sebe samých. Prozkoumávat je a vyloženě chtít se poznat. Splynout se všemi těmi částmi. Ne se tak hrozně snažit prezentovat, že jsem jen tohle.

David: S tím mě napadá jedna otázka, která podle mě koluje v komunitách duchovního a osobního rozvoje. Ta je:

Když se budu zaměřovat na svoje stíny, nebudu si přitahovat víc toho špatného?

Když se budu hrabat v těch „nehezkých věcech”, nebudu si pak víc přitahovat těch nehezkých věcí? Jak si pak můžu tvořit ten hezký život?

Valerie: Myslím si, že to zase souvisí s tím, jaký používáme jazyk. Už jen ten jazyk je hrozně matoucí. Celá představa zákonu přitažlivosti, že já si něco přitahuji.

Fakt mi přijde, že mnohem lépe to vystihuje, že něco vyzařuji a to se mi zrcadlí venku. Něco už v sobě mám a pak to potkávám venku. To, že se začnu prozkoumávat a poznávat se, že si začnu víc rozumět a chápat, proč si opakovaně zrcadlím stejnou věc… ne že bych toho vytvářel víc, jen si začnu hlouběji uvědomovat, co už tady je.

Podle mě to slovo „přitahovat” vede lidi k tomu, že mají pocit, jakoby nic neobsahovali a jen z toho bodu něco vytváří a přitahují. My už ale toho obsahujeme strašně moc. Máme spoustu podmíněností… jak jsem říkala, narodili jsme se se svojí esencí, se svými dary a potenciál, který v nás už je.

Pak jsme byli nějak vychovávaní a podmiňovaní, to už v nás také je. Když to pak vidíme venku, to znamená, že se mi to zrcadlí, abych tomu víc porozuměl, abych to prozkoumal. Nepřitahuji si to, ale vyzařuji to, a proto se mi to zrcadlí.

David: Napadá mě… když momentálně někdo necítí sílu v tom, že si dokáže tvořit ten svůj život takový, jaký chce. Dejme tomu, že se cítí bezmocně vůči svým okolnostem. Že necítí v sobě, že už to dávno obsahuje… jak tedy může přesáhnout tu velkou mezeru tím, že jsem tady… konceptuálně třeba chápu, že jsme ten celek, ale zatím je tam velká mezera mezi tím, kde jsem, a co chci.

Co by podle tebe lidi mohli udělat, aby mohli zúžit tu mezeru mezi těmi dvěma body?

Valerie: Pokud se cítím bezmocný… moc dobře znám pocit bezmoci. Myslím si, že ho zná většina z nás. Protože pocitem bezmoci nebo méněcennosti a nedostatečnosti jsme podmiňováni všichni. Spoustu té moci stále odevzdáváme ven, někomu jinému. Moc dobře vím, jaké to je, cítit se bezmocně vůči někomu nebo něčemu.

Moje zkušenost je taková, že více své síly jsem začala objevovat ve chvíli, kdy jsem si vzala zpět svoji pozornost. Kdy jsem si vzala pozornost a šla dovnitř. Ono je super, získávat informace. Je super, že se možná někdo podívá na tento rozhovor. Ale to ti nic nedá… třeba ti to dá nějaký vhled, popud nebo impuls. Ale na čem skutečně záleží, je práce. To je ta práce, vzít si pozornost dovnitř a začít to vykonávat tady uvnitř. Začít se poznávat.

Začít zjišťovat, jaké mám vnitřní zdroje, jaké bych potřebovala, co mi chybí. Když mi to chybí, zeptat se: Proč mi to chybí? nebo: Kde se to můžu naučit? Nebo je to možná ve mně, ale je to neprojevené, protože se bojím. Proč se bojím?

Pak začneš rozkrývat, co tam už je, a začneš cítit více té své síly. Když se podívám na svůj život, kdo jsem byla před deseti nebo pěti lety, a to, jak jsem se tehdy cítila bezmocná vůči všemu možnému, a dneska… je to 1 a 100. A nekončí to. Pořád v sobě nacházím pocit bezmoci vůči něčemu, ale to neznamená, že přestaneš. Pořád pokračuješ. Učíš se novým věcem. Rozkrýváš svoje nitro a nacházíš nové poklady.

Ani nemůžu vyzdvihnout, jak moc je důležité, že to začíná tím, že si vezmu zpět svoji pozornost. Lidi to možná slyší a buď neví, co to znamená, nebo si řeknou: No jasně, vzít si zpět svoji pozornost.

Ale když se člověk podívá na svůj život, když si na jeden den nastaví blbý časovač, tak uvidí, jak svoji pozornost nemáme pod kontrolou. Jak furt někde skáče – tady jsou sociální sítě, tady instagram, tady je zpráva, teď tohle a pak nad něčím přemýšlím.

Pořád je někde. Opravdu, vzít si zpátky svoji pozornost a dát ji do sebe, dělá zázraky.

David: V souvislosti s dnešní situací, kdy je všude moc informací a je hodně jednoduché se v tom cítit přehlceně a říkat si: Co je vlastně pravda? Tady nám říkají tohle a pak se dozvíme deset dalších teorií. Lidi, kteří tohle pozorují, možná můžou mít pocit: Ty jo, tohle zní věrohodně, ale pak tento druhý člověk to úplně vyvrátil. Čemu mám vlastně věřit? Jak říkáš, ta pozornost jde hodně ven, v tom smyslu, snažit se najít tu pravdu… ten jasný obrázek toho, co se vlastně děje ve světě. Jak bys lidem doporučila… a souvisí to s tím, cos říkala… co dělat ve chvíli, kdy se cítíme přehlcení z toho všeho, kdy se snažíme přijít třeba na tu pravdu, co se děje. Jak to v sobě uchopit?

Valerie: O tomto jsem se bavili se svým přítelem. Říkali jsme si – ty jo, kdybychom neměli mobil… já jsem zrovna v Austrálii, takže ta situace tady je víc v pohodě, uvolněnější. Není tady tolik omezení. Lidé nemusí nosit roušky. Obchody jsou zavřené, ale stále je to jiné než v Evropě.

Bavili jsme se o tom a zjistili jsme, že já mám na to nějaký názor a věřím určitým teoriím a názorům, mám na to svůj pohled. On má zase jiný pohled… ale říkali jsme si, že kdybychom neměli mobil a spojení se světem a s tím, že „se něco děje”, tak ani nevíme, že se něco děje. Kdyby ta naše pozornost nebyla v médiích a různých teoriích, zůstalo by to u toho, co to znamená pro můj život. Zaprvé bych začala tady: Co to znamená proč můj život?

Pro někoho se spoustu věcí změnilo, to nijak nepopírám. S někým to úplně zatřáslo, lidi přišli o práci a o spoustu věcí. Tím pádem bych s tím zůstala… každá ta situace je nějaká a každého to zve k něčemu jinému a učí ho to něco nového.

Zase bych se vrátila zpět k sobě a podívala se na to… kdybych nechal stranou všechny teorie, co to znamená pro mě? Co to znamená pro můj život? Co mě to teď učí? Co si díky tomu uvědomuji? Co se děje v mém systému, v mém okolí?

S těmi teoriemi… přijde mi, že je víc než snadné, ztratit se v množství protichůdných informací.

Každý máme svoji intuici… té bych řekla, že je dobré důvěřovat… a zároveň si všímat, co hodně odmítám. Jestli je tam něco, čeho se až vyloženě bojím, nebo říkám: Ne, to fakt ne. Proč? Co to ve mně vyvolává? Každá ta situace nás učí něco o sobě. Také slyším různé teorie a jsem schopná je vyslechnout, držet je v tom prostoru a říct si: Dobře, existuje tato teorie, pak tato a tato.

Pro mě vnitřně, pocitově v těle, je pravdivé něco. To neznamená, že musím být uzavřená vůči něčemu jinému, odmítat to, hádat se kvůli něčemu. Spíš bych řekla, všímat si, jestli mám k něčemu velký odpor, a zeptat se proč. Zase mě to učí něco o sobě. A řekla bych, vrátit se k tomu svému životu a říct si: Co se děje reálně tady? Ne tam v Itálii, ne tamto a támhleto.

Ale co se děje reálně tady? Protože to je, co se mi v tuto chvíli děje.

Nevím, jestli jsem odpověděla na tvoji otázku.

David: Určitě, super. Přijde mi, že tohle je opak toho, co se dnes učíme. Vlastně se snažíme přijít na to… jak jsme zvyklí tu pozornost dávat ven namísto dovnitř, pak není divu, že se tím vším cítíme přehlceni, když pak, dá se říct, necítíme ani sami sebe. Jak jsi říkala, o to víc je důležité dát tu pozornost dovnitř a vnímat, co to znamená pro nás osobně a co si díky tomu můžeme uvědomit. Ještě bych se tě zeptal, jestli bys doporučila lidem nějakou praxi nebo cvičení… zmiňovala jsi ten časovač na přítomnost. Je ještě něco, co bys ráda lidem řekla, jak v sobě rozvíjet přítomnost, to zaměřování pozornosti do sebe?

Valerie: Myslím si, že je velmi důležité, začít se sebe ptát. Najít touhu, poznávat se a prozkoumávat se.

Uvedu příklad – tato současná situace způsobila, že moje máma přišla o práci. Pracuje v turismu, je obchodním zástupcem a je hlavně placená z provizí. Nejsou lidi, nejsou peníze.

Najednou přišla o práci. Říkala: První dva dny mě ochromil strach ale pak jsem si řekla – já vím, že si poradím. Už tolikrát jsem si poradila. Zvládnu to.

Tak si našla jinou práci, která byla zrovna k dispozici, protože jde a poradí si. Říkala jsem jí – to není jen tak. Všimni si toho. Ta schopnost si poradit je jedno z tvých vnitřních bohatství a zdrojů. Tu schopnost ztratit nemůžeš. Na to bych se podívala. Máme pocit, že venku se spousta věcí mění a že něco ztrácíme.

Co nám ale zůstává uvnitř? K čemu nás to zve? Co jsme schopni objevit?

Další příklad z mé skupiny… kamarád je osobní trenér a teď také přišel o práci. Fitka jsou zavřená. Najednou ho to přinutilo k tomu, že začal dělat tréninky online. Předtím se na to třeba necítil a říkal, že to už dlouho chtěl udělat. Najednou je k tomu prostor.

My vždy můžeme objevit víc. Jen jsme se naučili. vnímat se jako velmi limitovanými. Naučili jsme se, porovnávat se a necítit se nikdy dost dobře… pořád něco někde. Kdybychom na chviličku pocítili jen touhu: Já se chci poznat. Jen se poznat, prozkoumat se.

Ne abych byl lepší, nebo něco někomu dokazoval, ale protože mě to zajímá. Já tady se sebou celý život žiju. Chci vědět, kdo jsem.

Tohle je podle mě hodně důležité. Ten směr a otázka: Kdo jsem? Kdo vlastně jsem?

Každý se nachází v jiné fázi. Někdo je s tím více propojený a ví, kdo je, a třeba má strach to plně projevit. Vím, že sama mám ještě strach plně projevit všechny svoje části, které v sobě vnímám a znám.

To je strašně důležité. Někdy mi přijde, že chceme věci komplikovaně. Říkáme: Dejte mi metodu, dejte mi knížku. Musím ji nejprve nastudovat a pak budu vědět, co mám dělat.Nebo chceme metodu alespoň o pěti krocích.

Ne. A já tady říkám tak jednoduchou, blbou otázku: Kdo jsem?

Ale když se začneme ptát a pak vyjadřovat, co v sobě najdeme, změní nám to život. Změní nám to život.

David: Moc se mi líbilo, jak jsi to krásně podala. Myslím si, že spoustu lidí to inspiruje. Mě to inspiruje, jak tě poslouchám. Věřím, že spousta lidí si z toho vezme pro sebe… i když třeba jednu maličkou věc, tak věřím, že i ta malá věc může vyrůst do něčeho většího. Chtěla bys na závěr lidem ještě něco předat?

Valerie: Nacítím se na publikum.

Přijde mi, že pro nás všechny přijde v životě okamžik, který je zároveň nejděsivější a nejvíce osvobozující. To je okamžik, kdy si uvědomíme, že ten někdo, na koho jsme čekali, jsme my sami. Že nás nikdo nezachrání, že se nestane nic venku, že nenajdeme hrdinu tam venku… že to prostě nepřijde zvenku.

Nejprve je to šok, protože jsme uvěřili ve svoji malost, bezmoc, méněcennost.

Je to tedy šok… takové to: Bože, s čím jsem tady ponechaný? Ale když se zastavíme a neutečeme předtím, neutečeme před těmi pocity, které je těžké procítit, proto jsem jim většina planety vyhýbá. Ale není to nemožné. Jde tím projít, jde to procítit a prodýchat.

Když se toho nelekneme, začneme zjišťovat, že je úžasné, že jsem to já, na koho jsem čekala. Je to úžasné. Mám sílu, mám zdroje, mám talenty, mám dary… mám prostě celý vnitřní svět nějakých pokladů. Nepotřebuji nikoho zvenku. Necítím se bezmocná. Tady uvnitř je toho tolik. Je úžasné, že jsem to já, na koho jsem čekala.

To bych chtěla říct. Někdy je strašidelné, si to přiznat a připustit, že tohle je realita… že nás nikdo nezachrání. Živě si vybavuji moment před pár lety, kdy jsem tohle cítila… že nikdo nepřijde. Nepřijdou ani moji duchovní průvodci, ani moje hvězdná rodina, ani žádný spasitel, ani tento guru a ani tento učitel.

Nikdo to za mě neudělá. On se za mě nikdo neprorve tím vnitřním blátem, neprocítí za mě bolest, která tam je, a nenajde moje dary. Druzí lidé na to mohou poukázat, něco odzrcadlit, ale je to jen na mně.

Chtěla bych říct, pokud jste stále ve stavu, kdy čekáte, doufáte a modlíte se pro něco zvenku… čím dřív si přiznáme tu ze začátku hrozně strašidelnou realitu, že to nepřijde, tím dřív objevíme, že to nemusí přijít. Že máme sami sebe.

David: To je krásné. Moc děkuji za tento skvělý vzkaz. I kdybychom si často přáli, aby tím někdo za nás prošel, tak jak říkáš, máme to vše v sobě, a čím dřív si to uvědomíme, tím dřív budeme cítit svoji sílu.

Moc děkuji za tento rozhovor, že jsi tady byla.

Valerie: Děkuji.

David: Vám diváci přeji, abyste si z toho rozhovoru pro sebe vzali to cenné, co s vámi rezonuje. Věřím, že vás mnohé, co Valerie říkala, inspiruje a inspirovalo. Mějte se moc hezky, tobě Val ještě jednou děkuji. Uvidíme se třeba při dalším rozhovoru.

Valerie: Ahoj.

Sledujte Valerii na Instagramu nebo Facebooku

 3,047 Zhlédnuto


  •  

Když už jste tady...

Mojí vizí je šířit informace a obsah, který lidem otevírá oči, a který jim pomáhá objevit svoji vlastní pravdu. Čas a energie věnovaná do obsahu a překladů je čistě dobrovolná… a moc mě to baví :-)

Mým záměrem je sdílet více obsahu a překládat více videí. Chcete-li zajistit dlouhodobý chod této práce, zvažte prosím podporu ve formě daru. Chci tuto stránku zachovat bez otravných reklam, proto dávám tuto možnost.

Skrze formulář níže si můžete vybrat, jakým způsobem byste rádi přispěli. Je možnost i zatrhnout pole a přispívat danou částku měsíčně (jak kartou tak přes PayPal). Děkuji za Vaše dary.

David Formánek

guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Selen

Přeji krásný den,chci se zeptat kterou aplikaci na ten časovač používat?

David F.
Ruslan

Díky za všechny skvělé články, velmi mě to motivuje

Mohlo by vás zajímat